pátek 3. června 2016

Dědička ohně | Sarah J. Maas | Recenze

Originální název: Heir of Fire
Autor: Sarah J. Maas
Počet stran: 536
Nakladatelství: Cooboo
Překlad: Ivana Svobodová
Rok vydání originálu: 2014
Rok vydání v ČR: 2016
Žánr: Fantasy, Young Adult, Dobrodružství









Anotace:

Celaena přežila smrtící soutěž i srdcervoucí ztrátu, ale zaplatila za to strašnou cenu. Teď musí cestovat do neznámé země a čelit zdrcující pravdě – pravdě o svém dědictví, která by mohla její život změnit navždy.
Mezitím se na obzoru shromažďují temné síly, které chtějí zotročit celý její svět. Celaena tak musí najít sílu bojovat nejen proti vlastním vnitřním démonům, ale i proti zlu, které chce král Adarlanu osvobodit a využít pro své plány.

Je dědičkou ohně a popela a neskloní se před nikým.


Zdroj

Recenze:

V poslední době se o této sérii hodně mluví. Někteří jsou z ní nadšení, některým vůbec nesedla. První díl Skleněného trůnu byla míchanina Hunger games, Selekce a bůhví čeho. V Půlnoční koruně se Celaena konečně rozhoupala a Sarah J. Maas nám dala nezapomenutelný zážitek. Co nám ale přinesl třetí díl Skleněného trůnu? Především napínavé pokračování, nové postavy, jak už ty dobré nebo záporné, neočekávané zvraty a hlavně odhalení pravdy o samotné Celaeně. 


Zdroj


Celá kniha má 536 stránek. Druhý díl měl asi 400. Jako první jsem byla natěšená, že je tak tlustá a že jí budu číst dlouho. Z části je to pravda, četla jsem ji necelé dva týdny, ale strašně rychle to uteklo. Dědička ohně je dlouhá hlavně proto, že se děj odehrává na třech různých místech a tím se to celé prodlužuje. Celaena ve Wendlynu, Dorian s Chaolem ve Zlomuvalu a nová postava Manon z klanu Černozobých čarodějnic ve Ferianském průsmyku. 

Zdroj
Do první půlky (s nadkapitolou Dědička popela – což sedí) se děj hrozně táhne. Celaena pořád fňuká a stěžuje si na svého nového „společníka“ Jeřába (v originále Rowan – fakt nechápu, proč to musejí překládat), který ji učí, jak svou novou sílu ovládat. Do toho občas zasáhne nějaký záblesk vzpomínky z minulosti, kdy Celaena byla malá princeznička a ve Zlomuvalu Dorian s Chaolem spolu vůbec nemluví a neustále si něco zatajují. Ve Ferianském průsmyku se dějí záhadné události, ve kterých si (možná–) záporačku Manon oblíbíte. 

Do toho všeho se tam objevují stále nové a nové postavy a já v nich fakt ztrácím přehled. Na konci knihy by mohl být nějaký seznam jmen, nebo rodokmeny s krátkým vysvětlením jako je to ve Hrách o trůny, protože to by mi pomohlo se v tom trochu zorientovat a zároveň by to knize přidalo na propracovanosti. Ale je to takový možná nepotřebný detail. 

Zdroj
Rowan (pardon Jeřáb) byl ze začátku protivný, necitlivý a přísný a vše muselo být po jeho. Ale když spolu se Celaenou tráví čas, tak si ho stejně oblíbíte, i když je to zmetek. Ale tady je opravdu vidět neskutečný pokrok, jak se jeho chování a přístup k Celaeně a vlastně celkový jeho charakter zlepšuje s postupným ubýváním stránek. To se Sarah vážně povedlo a smekám před tím. 

Naopak Chaol byl takový… no, nijaký. Pořád o něčem přemýšlel a snažil se nějakým způsobem pomoct Dorianovi s jeho schopnostmi a zároveň se spolčil s povstalci (nebo jak si to říkají) a z toho plyne, že absolutně neví, ke komu je loajální. Ke králi Adarlanu? Nebo Dorianovi? Nebo Ashryverovi? (Caelenin bratranec – na dlouhé povídání). Zkrátka doufám, že to Královna stínů napraví. 

Dorian se (více než) spřátelí se Sorschou, léčitelkou ve Skleněném hradě, a já jim to fakt přeju, ale já to vnímám spíš tak, že Dorian ji považoval za takové rozptýlení. Ale cítil k ní něco, to ano, ale své pocity nijak podrobněji nepopisoval. 

Zdroj
O Celaeně můžu říct akorát toto. Ze začátku prostě fňukala, stěžovala si, proklínala se, nadávala, odmlouvala, no zkrátka se tak trochu vrátila k té Celaeně ze Skleněného trůnu. Ale je silná. Má silnou vůli a dobré srdce a i když bych ji občas přetáhla vlastní knihou, pořád je moje oblíbená. Sice se nechala zlomit, ale z jejího popela povstala Aelin Ashryver Galanthynius. Nezlomná dědička ohně, princezna a královna Terrasenu. 


Zdroj
Na posledních sto stránkách příběh graduje a nechtějte vědět, jak to dopadne. Napínavě, otevřeně, neurčeně. Doufám, že Královna stínů vyjde brzy, nehodlám čekat půl roku, abych se dozvěděla, co se s nimi stane. 






K obálce mám pár poznámek: Proč to nejsou originály?! Nelíbí se mi to bílé pozadí. Působí to hrozně uměle a nepřirozeně. A proč to nejsou hardbacky?! S každým dílem narůstá počet stránek a já raději nechci vidět, jak bude v paperbacku vypadat Empire of Storms (5), který má neuvěřitelných sedm set stran! Už takhle se Dědička ohně dala sotva číst, div jsem ty „desky“ nerozmačkala neustálým snažením se nechat je otevřené. A proč tam má luk? Za celou dobu luk vůbec nepoužívala, jo možná jednou ho držela pět minut v ruce, ale to mi k tomu trochu nesedí. Ale není to taková katastrofa jako to bílé pozadí.


Bohužel (nebo možná naštěstí?) za to nestrhnu hodnocení, protože o obálce rozhoduje nakladatelství. A mě se vážně, VÁŽNĚ líbí barevné originály.



A co vy? Četli jste Dědičku ohně? A líbila se vám? Nebo kvalita knihy spíše klesla vhledem k předchozímu dílu? Těším se na vaše názory. :)